Poděbrady - Klíčové svědky neobvyklého střetu dvou cyklistů hledá policie. Mladý pár s kočárkem by mohl poskytnout důležité informace o tom, jak vlastně k nehodě došlo. Protijedoucí muž a žena se srazili na cyklostezce za Poděbrady na úrovni restaurace Střelnice. Na místě nehody se měl nacházet pár sedící na lavičce s kočárkem a dále pár s dětmi jdoucí ve směru od Nymburka k soutoku Cidliny a Labem. Tyto osoby mohly nehodu vidět, ale před příjezdem policie z místa odešly," uvedla policejní mluvčí Martina Fejfarová.

Policisté proto žádají tyto svědky, aby se přihlásili osobně na nejbližší policejní stanici. Online výsledky komunálních voleb a zvolení zastupitelé , Výsledky senátních voleb , Kdy jsou komunální volby , Jak volit , Volební systém , Jak často jsou komunální volby , Proč se křížkuje , Kandidáti a strany , Členové zastupitelstev , Kdo vyhlašuje volby , Senátní volby , Prezidentské volby , Volby do roku , Bitva o radnice.

Chci zprávy do e-mailu. Hledají se mladé páry, jež viděly cyklosrážku, ale z místa odešly Miroslav S.

Jilemnický Reportér. Kliknutím zvětšíte. Ilustrační foto. Poděbrady, Nymburk, Libice nad Cidlinou, policie, Labe, havárie, Cidlina, restaurace, stezka pro cyklisty, jízdní kolo, zdraví.

Tipy na výlety po okolí — Lázně Poděbrady, a. s.

Kultura 29 1. Zločiny a soudy 1. Miminka Zprávy z Česka. Čtenář reportér Poslat příspěvek 9. Aréna názorů. Nymbursko Architektura Za jídlem. Auto Dům a zahrada.

Věda 3. Společnost 5.

Zdraví 3. Hobby 2. Celebrity 5. Volby na Nymbursku Online výsledky komunálních voleb a zvolení zastupitelé , Výsledky senátních voleb , Kdy jsou komunální volby , Jak volit , Volební systém , Jak často jsou komunální volby , Proč se křížkuje , Kandidáti a strany , Členové zastupitelstev , Kdo vyhlašuje volby , Senátní volby , Prezidentské volby , Volby do roku , Bitva o radnice. Komunální volby , Senátní volby , Co rozhodne volby u vás , Komunální volby , Volby do zastupitelstev obcí v Česku , Volby do Senátu Parlamentu České republiky.

COM Audi A3 2. Majitel Audi A6 3. Nevím, jestli je to zrovna deformace, ale ráda se dívám na harmonii — barevnou i tvarovou. Na kopce, architekturu, vkusné lidi a domy. Třeba mě fascinují detaily domovních fasád nebo barvy červánků. Svět kolem sebe vnímám očima a toužím po kráse… A taky nejraději chodím oblečená v černé nebo bílé, což jsou dvě základní barvy, s nimiž pracuju. Papír je bílý, písmenka černá, prostě klasika. Když vymýšlím logo nebo ilustrace, potřebuji samotu a klid.

Ve fázi realizační si pak už klidně pustím mluvené slovo nebo muziku, ale začátek probíhá v naprostém tichu. Ráda skicuji třeba ve vlaku, kdy se krajina za oknem mění, vidím jen její výřez a mám čas jen pro sebe. A čím dál víc mě okouzluje a uklidňuje vodní hladina, která mi pomáhá se soustředit. Jednou bych chtěla mít malý domek v Chorvatsku u moře a celé dny jen malovat akvarely, chodit po pobřeží a plavat. Maminka mě v sedmi letech přihlásila do lidušky.

Původně to vypadalo, že bych mohla hrát na nějaký nástroj, v plánu byl klavír, ale ukázalo se, že nemám hudební sluch. Docela jsem to obrečela a nakonec skončila ve výtvarném kroužku.

Tam se mi líbilo, ale samozřejmě jsem netušila, že se vydám právě tímhle směrem, nikdo z naší rodiny se výtvarnictvím nezabýval. I přes údiv učitelek na základce jsem se přihlásila na pražskou Střední uměleckoprůmyslovou školu a udělala talentovky.

Grafická designérka Radka Folprechtová: Nechci životem -

Do toho Babylonu?! Jinak jsem Prahu znala z výletů a prázdnin u maminčiny sestry. Ta se pro mě v době studií stala takovým ostrůvkem bezpečí. Vždycky na mě čekala s teplým čajem a otevřenou náručí, za což jsem jí dodnes vděčná. Kdybych to měla nějak shrnout, řekla bych, že mi Praha dala křídla. Pochopila jsem, že se můžu živit tím, co mě baví. Na sérii mých autorských knížek Náš svět. Nápad jsem nosila v hlavě dlouho, už když moje děti začínaly kreslit. Toužila jsem vytvořit něco, co pomůže rodičům, kteří na rozdíl ode mě kreslit neumí.

Šlo o jakousi jednoduchou stylizaci věcí kolem nás. Jednou linkou nakreslit celý svět, taková byla moje myšlenka. Ale přes všechnu ostatní práci nezbýval čas knížky dotáhnout, tak jsem se k nim vrátila až po letech — už s větším nadhledem a zkušeností. A jaká byla spolupráce se spisovatelem Michalem Vieweghem, kterému jste ilustrovala dva díly Pohádek pro unavené rodiče?

Skvělá, moc mě to bavilo. Michal byl velkorysý a dal mi absolutní svobodu. Knížky jsem mohla upravit jako celek, to znamená od obálky přes ilustrace až k vnitřní grafické úpravě textů, což se v jiných případech nestává. Tenkrát jsem měla čerstvě po rozvodu a nebyla jsem v úplně dobrém psychickém stavu. Ten útěk do dětského světa mi moc pomohl… Navíc jsem v té době měla jen o něco málo starší děti, než byly jeho holčičky v knížce, takže se mi to hezky kreslilo. Díky covidu žijeme ve velmi nejistých časech.

Jak to aktuálně ve vašem oboru vypadá? Práce naštěstí neubylo, ale podmínky jsou složitější. Jsem typ, který před online komunikací dává přednost osobnímu kontaktu. Potřebuji se s klienty scházet, dívat se jim do očí, povídat si nad skicami a hledat cesty, aby vznikla dobrá, čitelná a čistá grafika. Během lockdownů samozřejmě nic takového nebylo možné. Dává mi to svobodu, to je zásadní. Za ni ale platím nejistotou. Ovšem co to je jistota a kdo ji vlastně má? V mém životě se střídají období, kdy jsem zavalená prací, s těmi, kdy se bojím, aby nějaká vůbec byla.

Ale to neříkám nic nového.

Jak jsem se seznamovala | icz

Tuhle situaci zná každý, kdo má tu odvahu stát na vlastních nohách. Rozhodně bych ale neměnila! Už proto, že mám možnosti pracovat v prostředí, které si sama vyberu — doma, v parku, v kavárně, v už zmíněném vlaku. Ovšem někdy je těžké sama sebe úkolovat. To je rébus, který řeší snad všechny matky. Když byly malé, bylo to samozřejmě nesmírně náročné.

Často jsem si musela odepřít spánek, abych vůbec mohla pracovat. Ale výhodou mé práce je, že mohu kreslit doma. Hodně mi pomáhala moje maminka, která za mnou jezdila a hlídala.

O Emmu s Matyášem se staral i jejich tatínek, ale ne tak často, jak bych potřebovala. Sice věděl, že bez své práce nemůžu existovat, ale nikdy pro něj neměla stejnou hodnotu jako ta jeho. To mi ale samozřejmě došlo až mnohem později. Dcera a syn jdou ve vašich stopách.

Těší vás to, nebo jste se jim umělecký směr snažila vymluvit? Naopak, vedla jsem je k tomu. Kreslení a modelování je vždycky bavilo, vyrostly v tvůrčím prostředí. Celé jejich dětství jsme společně něco vytvářely — malé knížky, panenky z kukuřičného šustí, zvířata z keramické hlíny, perníkové chaloupky. Byla jsem šťastná, že je to baví. A když dorostly do teenagerského věku, naprosto přirozeně vyplynulo, že půjdou v mých stopách.

Pomáhala jsem jim s přípravou na talentové zkoušky a líbilo se mi, že si o tom můžeme povídat. Že máme společný svět. S dcerou Emmou jste společně vytvořily kolekci obalů sešitů a skicáků.

Jaké to pro vás je přeskočit z role matky do kolegyně? Asi vás to překvapí, ale naprosto přirozené. Pracujeme spolu rády a hodně se u toho nasmějeme. Emma vnáší do grafické práce svůj neotřelý mladý pohled a humor. A bez problémů mě dokáže zastoupit na různých jednáních, což je docela úleva.

Stejně jako fakt, že obě mé děti umějí dokonale s počítačem. Jak už jsem řekla, nejsem zrovna technický typ.

Kriminalisté hledají agresora, který v Poděbradech surově napadl ženu - Nymburský deník

A k tomu mám svůj styl — syn Matyáš mi říká paní Variantová, protože u všech návrhů hledám víc cest a možností, kudy jít. To ho rozčiluje, protože to sežere spoustu času i počítačové paměti. Někdy je u nás hodně veselo, ale baví nás to spolu.

Oba studují v Praze a mají své partnery, takže se učím být doma víc sama. Někdy je to těžké…. Ztratila jsem svou životní lásku, ale děti člověk miluje ještě tisíckrát víc. Nechtěla jsem nic komplikovat, toužila jsem se rozvést rychle a začít znovu — jinak a jinde. Vzpomínám si na chvíli, kdy jsem se dívala na zimní krajinu za oknem našeho vysněného domu, z něhož jsem se chystala odejít, a řekla si, nesmíš na tom lpět, je to jen barák a tvůj život na něm nestojí.

Nesmíš se bát udělat krok do tmy. Děti byly malé, dcera v první a syn ve třetí třídě na vesnické škole. Jejich budoucí macecha byla jejich učitelka, i proto jsem tam nechtěla zůstat, příliš to celé bolelo. Vybavují se mi pocity z té doby, ta až fyzická bolest u srdce, smiřování se s prohrou, vědomím, že rodina je rozbitá.

Dětem, hlavně staršímu Matyášovi, tím skončilo dětství, což mě hodně trápilo.